Nevím jak vy, ale moje prožívání festivalů je pokaždé podobné. Mám takový ten klasický syndrom přepáleného startu doprovázený iracionálním pocitem, že mi něco uniká. Poslední den festivalu zase přichází ten stav „nedá se nic dělat, jednou tu jsem, tak to dobojuju“. Je jedno, o jaký se jedná festival. Jestli je to o metalu, nebo o deskovkách. Neumím si nadšení dávkovat.
Napadlo mě, že vám nenásilnou formou přiblížím, co prožívám. Je čtvrtek 29. 8. 2019, 17:00 a já sedím (částečně proti své vůli) v práci.
- Práce počká, byla tu je a bude, festival trvá JEN čtyři dny!
- Už se nemůžu dočkat…
- Už jedu (taky jsem mohl v práci ohlásit Ačko).
- Ne, nemohl, nejsem přeci hajzl!
- Proč se to metro tak vleče…
- Začali beze mě (volně přeloženo, nejsem tam hodinu před oficiální začátkem).
- Doufám, že už nevypili všechno pivo!
- Měl bych zavolat ženě – přeci jenom hodlám ze světa zmizet přinejmenším do půlnoci.
- Mám hlad a dal bych si pivo.
- Mekáč po cestě, hurá – hlad nebude!
- Volám ženě…
- Některé věci NELZE dělat najednou – jako třeba telefonovat a objednávat si nezdravé jídlo.
- Z mého vokálního projevu „ehm, aha, mno, ech“ je poznat, že můj mozek je stavu jako tabule s nabídkou:
- Telefonát končí, jak to chodí na akademii věd se dozvím příště.
- Miluji svou ženu, protože je táááák chápavá.
- Hurá jídlo, než udělám mocné „chramst“ — volá kamarád…
- Kamarád proto, že zcela nesobecky počká, než dojím.
- Hltám jídlo jako šinkansen kilometry.
- Konečně v autobuse – taky se vleče!
- Jsme tu! Pásky na ruku a rázem jsem jako křeček, když najde cestu z bludiště.
- Krátká obhlídka nových her, zhodnocení interiéru (něco je jinak, chybí vozová hradba).
- Okružní jízda končí dole, kontrolou výčepu – a objednání prvního a zdaleka ne posledního kousku.
- Sotva dopiju, spadne prvotní stres a jde se hrát…
Takhle jsem prožil úplný začátek. Než bude čas na večerní aktivitu, rád potkám své staré známé. Je až překvapením, kolik lidí poznávám. Mám rád Žižcon za tuhle komornější atmosféru. Pak si nás už odchytne sympatická slečna vypravěčka a jde se hrát Blood Rage. Kromě mě a kamaráda s námi hraje jeden sympatický pár (všimněte si, že deskovkáři jsou jedna velká sympatická banda). Jen škoda, že slečna, co hru vysvětluje, nemá rozšíření, které umožňuje hrát pěti lidem. Hra samotná je dosti kontaktní (co by se dalo čekat od hry s vikingskou tématikou). Kmeny udatných válečníků stižených Ragnarökem vedou své krvavé boje a vyhlížejí své místo ve Valhalle. A všichni se u toho skvěle baví. Nakonec končím druhý, což jsem slovy klasika „opravdu nečekal“. Přes slabý začátek se mi podařilo kdesi před koncem hry vymáčknout, co se dalo.
Probíhá krátká válečná porada, jak dál. Sympatická polovička sympatického páru navrhuje nekompromisně, že hru nebudeme měnit. A protože nahoře je nesnesitelné horko (ostatně jako bylo po celou dobu festivalu), směřují naše kroky do podzemí (blíž pivu). Volné místo je jen ve výklenku – což se ukáže pro vývoj další situace jako zcela tragický výběr. Na stole místa není mnoho (poznámka mimo: stůl je základ, stůl vybírejte zásadně podle vaší největší deskovky ve sbírce – hráči Twilight Impéria by mohli povídat). Dochází k něčemu zcela nepochopitelnému. Dosedám a zavadím o herní desku. Žetony se rozsypou po podlaze (ztlučené nahrubo z prken). A jeden na dobro zmizí. Tvářím se asi takhle:
Hra je půjčená a každý, i byť sebe titěrnější token, je důležitý. Nastává trapné ticho. A co teď? Rozhřešení přichází až od kamaráda. Stejnou hru má doma, druhý den dovalí chybějící token a já mu zato vyrobím / zajistím / vyprosím celý náhradní set. Samotná druhá hra pak pokračuje v podobném tempu jako předešlá, i výsledky jsou podobné. Jakmile skončíme, krátce se poradím se svým svědomím – je skoro půlnoc a je čas jet domu. Noční Žižkov mě protentokrát propouští, ale já vím, že se už brzo vrátím!
Pokračování příště…
WGA
