Hraj a bude Ti odpuštěno.
Takhle by určitě znělo jedno z přikázání deskoherní bible (ovšem kdyby existovala). V minulém díle Salty Monday jsme řešili, proč deskovky spolykají víc času než Marilyn Monroe prášku na spaní. A dnes rozpitváme jednu z nejčastějších příčin. Deskoherní slimáci. V každé herní skupině se vyskytují. Každý je známe (a ti zvrhlejší je likvidují solí). A abych byl úplně spravedlivý, každý se jimi občas stáváme (jen někdo častěji). Je kruté pomalé hráče takhle titulovat? Určitě. Každý má právo si svůj tah řádně rozmyslet. Navíc, většina her ve svých pravidlech délku tahu jednoho hráče nikterak nelimituje. Takže kritika pomalých hráčů je často nespravedlivá. Ale to neznamená, že pro intuitivní hráče (kteří střílí tahy od boku jako John Wick své nepřátele) je pomalý hráč menší bolest než sůl do otevřené rány. Taky vám někdy přijde, že jedno kolo vašeho kamaráda trvá déle než odpovědět na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec? Tak to dnes čtete správně. Salty Monday s pořadovým číslem 03 pokračuje a opět je zcela bez servítek:
Dnešní téma – Tak už hraj!
Máte rádi měřitelný obsah? Tak proto před každým článkem Salty Monday bude SALTMETER! Ministerstvo výživy varuje – po přečtení tohoto článku budete určitě řádně zasolení. Dnešní téma má skóre:
42
Zkušení vědí, že odpověď na předchozí otázku je 42. Ale zpátky na zem. Někdy to vypadá, že pomalí hráči zbytečně počítají každou možnou eventualitu (včetně vlivu pohybu tektonických desek na hod kostkou). Nejednou se mi osobně stalo, že jsem svůj tah zvládnul za pár sekund (neříkám, že vždy dobře) a pak jsem čekal i deset minut, než se hra vrátí ke mně a já měl zase za pár sekund odehráno (nudááááá).
A proč jsou pomalí hráči vlastně pomalí? Často je to kombinace povahy a míry zkušeností. Když hru hraju poprvé, neznám ji a povahou jsem spíš zkoumavý a přemýšlivý, budu si dávat přirozeně na čas. A kdo nerad pracuje pod časovým tlakem se snaží zapudit myšlenku:
„Musím odehrát rychle, protože se to po mě chce…“
Rozhodně pochopení mezi ostatními hráči nenajde. Platí nepsané — odehraj tak rychle, jak potřebuješ, ale bez zbytečného protahování.
V neposlední řadě za zdlouhavost můžou i hry samotné. Se vzrůstající komplexností rostou i požadavky na hráče. Vidím zde jasnou linii mezi hrami „házecími“ (s větším podílem náhody a alkoholu) a hrami „počítacími“ (s menším podílem náhody a alkoholu).
A jaké jsou nežádoucí účinky pomalého hráče na skupinu? Nadměrná spavost spoluhráčů (dokonce mohou padat i hlavy na hrací desku), rostoucí konzumace energetických nápojů a jiných podpůrných prostředků (z čehož nejvíce profituje Vietnamka za rohem), zvýšená fluktuace jedinců na záchod nebo cigáro a co úplně nejhůř – zvýšená konzumace mastné stravy (což majitel hry často velice „POZITIVNĚ“ kvituje). Dokonce jsem jednou zažil případ, kdy si hráč během jedné hry stihnul v pauzách zahrát hru druhou (jenom protože se nudil čekáním na tah).
Kruhy deskoherního pekla
Dlouhé čekání mezi tahy je někdy i natolik frustrující, že i designeři her přemýšlejí, jak hru rozkouskovat a dopřát každému hráči vyvážený zážitek. Třeba u Marsu (ten teraformační, jedinej a nejlepší). Herní tah se sestává z maximálně dvou akcí. Ale v tom je ta krása, hráč (a zvláště ten kterému déle trvá se rozhodnut) má možnost zahrát jen jeden rychlý tah a dát si sobě čas na rozmyšlenou. Hra tak rychleji ubíhá a nenutí vás zahrát všechno najednou. Plynulost — to je to, oč tu běží. A tak není výjimkou, že ve skupině kvasí chuť hru poposunovat a ozývá se ono známe:
„Je to jen hra, moc přemýšlíš…“
Zkušenější hráči se tak často ujímají role jakéhosi moderátora, chcete-li PJ (pána jeskyně), který má na starost osud hry (a potažmo ručí za zábavu všech ostatních). Znám takových lidí dost (mě nevyjímaje).
A to je pořád jen první kruh deskoherního pekla (limbo). Od určitého moderování člověk snadno zabředne ještě do větší bažiny zvané popohánění.
Popoháněči
Aktivní popohánění je snad ještě větší deskoherní hřích, než hrát pomalu. Je to druhá strana stejné mince. V deskoherním desateru by hned po „Hraj a bude Ti odpuštěno“ bylo na druhém řádku psáno:
Nepopoženeš soupeře svého!
Většině mých kamarádů, co tyhle řádky čtou a dobře mě znají, se právě otevírá kudla v kapse. Já sám se často nedokážu udržet. Jsem typický popoháněč a nejsem na to pyšný.
Díky tomu vám ale můžu upřímně shrnout, proč to vlastně dělám. Nejčastěji za to může časový deadline. Druhá méně častá, ale za to ostudnější, příčina je prohraná hra. Pokud po prvních třech tazích vím, že svojí chybou nevyhraju (případně, že mě někdo kvalitně pojel), začne se důvodně ztrácet motivace a trpělivost trávit u takové hry polovinu večera.
Samozřejmě základní slušnost velí umožnit ostatním hru dohrát a třeba si užít jen jejich společnost. Ale když vidím u vedlejšího stolu právě rozkládající se Teraformaci (hádejte o jaký Mars jde), tak v tu chvíli mi zdržování opravdu vadí.
Cesta ke smíru
Každý chce vyhrát a každý kráčí k tomuto cíli jinými cestami. Nechci se pouštět do obsáhlého psychologicko-filosofické studie „jak já vnímám zábavu a jak jí vnímají ostatní“. Tohle téma s radostí nechám nějakému postgraduálnímu studentovy na filozofii (bez urážky). To, co bych chtěl říct, ukážu na případu dvou hráčů:
Hráč O a hráč H… nerozlučná dvojka, která i přes drobné neshody to táhne v deskoherním světe nějaký ten pátek.
Tady je profilová psychologická karta (důležitá pro další vysvětlování):
Hráč O
Extrovert v těle ragbisty
Trošku neurotik
Intuitivní střelec
Radši mluví, než poslouchá
Matice přestal rozumět, když písmenka nahradily čísílka
Hráč H
- Extrovert v rouše introverta
- Trošku asociál
- Rozvážný statistik
- Radši poslouchá, než mluví
- Matice nepřestal rozumět nikdy
Hráč O má rád, když hra odbíhá. Také nesnáší zbytečně dlouhé sezení na jednom místě (protože svoje velké tělo špatně skládá na standardizovanou sedačku a je celkem vzato neurotik). Ano dalo by se říct, že si vybral špatné hobby. Ale co naplat. Deskovky mají i společenský efekt a to je pro extroverta palivo (pro introverta spíš zhouba).
Hráč H hraje deskovky, protože statistika nuda je, ale má cenné údaje! Jinými slovy, zbytečně unáhlené tahy jsou na draka! Hráč H je také trochu asociál – ne ve smyslu, že by neměl rád společnost, nebo že by se jí stranil (nebo by byl nedej bože divný). Jen hraje hry víc pro sebe než kvůli ostatním. Lepší přirovnání jsem nenašel (doufám, že hráč H nenamlátí hráči O za toto přirovnání). Je to vlastně zajímavý jev, že uspokojení přináší některým lidem hra samotná. Hráč H má větší radost z optimalizovaného tahu (potažmo celé jedné hry) než z náhodného zisku (či náhodného vítezství). Spoluhráče vnímá víc jako součást hry (oponenti, vyzyvatelé – prostě něco co nastavuje obtížnost) než jako samotný sociální aspekt. Zato hráč O má zálibu v tom, že všechny okolo stolu nejdřív informuje, jaké je počasí a poté je mimoděk přesvědčí, že je na tom vlastně nejhůře a že nemá smysl mu škodit. Hráč H už má tuhle praktiku hráče O prokouknutou asi jako Karkulka vlka. Ale stejně mu obyčejně nikdo další nevěří (protože to jednoduše nedokáže prodat). To jen dokumentuje, že hráč O si užívá manipulaci a obecně komunikaci s lidmi často více než hru samotnou. Stejné je to v případě prohry a výhry. Hráče H prohra bolí, protože nedokázal maximálně promyslet všechny tahy. Hráče O hra mrzí, protože se ukázal před ostatními jako největší „neschopák“. V obráceném gardu to platí i o vítězství.
Je nutné zmínit, že neznám, žádného deskovkáře v mém okolí, který by byl maximálně převážen k jednomu nebo druhému extrému:
- Hraju deskovky, protože si u toho dobře pokecám (levná náhrada za hospodu)
- Hraju deskovky, protože chci hru / spoluhráče / tvůrce ponížit svojí nadřazenou inteligencí
Každý máme v sobě trošku deskoherního extroverta i introverta (záleží jen v jakém poměru a na jakou situaci reagujeme). Proto z praxe vím, že o titul „největší zdržovače“ chvílemi soutěží téměř všichni hráči.
A co teda s tím?
Popoháněči by měli pomalé hráče respektovat, stejně jako zdržovači by měli připustit alespoň malý tlak na to, aby hra plynula. Zní vám tato poučka příliš lacině? Jako že všechno vyřeší vzájemná komunikace? Ano přesně takhle jednoduché to je. Zmiňoval jsem, že pomalost a popohánění jsou jedna a tatáž mince. Takže je potřeba neustálý balanc na hraně. Neuškodí ani na sobě trochu pracovat.
Extra slané 🍟 s sebou
A teď k praktickým radám. Ať jen nemlátíme prázdnou psychologickou slámu, že? Takže co si dneska můžete odnést s sebou:
- Nedávejte si deadline (ani neplánujte víc deskovek na večer)
- Pokud víte dopředu, že váš kolega je pomalý, seznamte s tím zbytek skupiny
- Pokud někdo celou hru podle vás zdržoval, proberte to až po hře (ne během)
- A naopak — pokud někdo má tendenci popohánět, upozorněte ho na to hned
- Vybírejte hru důkladně – důležitá je struktura jednoho kola, jak hra plyne atd.
- Upozorněte ostatní dopředu, že hra je „přemýšlecí“ a mohou nastat průtahy
- S pomalým hráčem si zahrajte někdy duelovky – lépe poznáte jeho i jeho styl hraní
- Jako duelovku doporučuji 7 divů duel (ODKAZ)
- Pokud máte odvahu, zeptejte se po hře zdržovačů, nad čím během hry přemýšleli – třeba vám to dá cenné rady, proč jste zase nevyhráli
- Pokud jste pomalý hráč a víte to, sledujte důkladně hru a promýšlejte svůj další tah hned potom, co odehrajete
- Jako pomalý hráč se zkuste kontrolovat, aby délka vašich tahů (když už jsou dlouhé) výrazně nekolísala
- Konzistence a plynulost hry je důležitá
- Pokud sami sebe pasujete do role moderátora, postupujte následovně:
- Hraje hráč O, připraví se Hráč H…
- Pokud Hráč H další dobu váhá, nabídněte mu obrysové varianty toho, co může hrát
- Pokud někdo nerozumí herní mechanice, vysvětlete ji všem, klidně znova
- Pokud hráč O vede diskuzi, která nesouvisí s hrou, upozorněte ho (čeho je moc, toho je příliš)
- Snažte se směřovat pozornost lidí na hru, obecně se tak zrychlí
Konec dobrý, všechno dobré?
Původně jsem chtěl tohle téma proletět trochu letem světem. Ale nakonec mi to nějak nedalo. Asi protože jsem cítil, že tenhle text je pro mě dost osobní. Koneckonců jaké téma ze Salty Monday není osobní? Takže tyto články jsou něco jako moje privátní terapie (digitální prostor toho unese dost a ještě ušetřím). Ale nemusí zůstat jen u toho. I pro vás ostatní můžou být tyhle články přínosem. Odbouráním některých deskoherních zlozvyků, případně přehodnocení vlastního vnímání vůči ostatním. Takže užívejte hry, nenechte se zbytečně u deskovek zasolit a mějte se fajn. Váš WGA.
PS: Pokud jste dočetl až sem, tak dnešní článek názorně shrnuje tohle video (dokonce hudební) od kluků z deskoherní inkvizice!
